S jeho jménem je spojena výrazná éra mládežnické házené v TJ Sokol Horka nad Moravou, v letech 2016 – 2023 trénoval postupně družstva miniházené, mladšího žactva a starších žáků. Zastával také pozici šéftrenéra mládeže, k jeho vizitce patří i fakt, že mnozí z jeho svěřenců dnes úspěšně působí v jiných klubech. Petr Němec se za sedmi lety trenérského působení v Horce může směle ohlédnout.
Každopádně v nové sezóně už ho na trenérském postu neuvidíme. „Trénování se věnuji od roku 2004. Nejprve v Olomouci a od roku 2016 v Horce, celkem 19 let. A došel jsem k rozhodnutí, že nastal čas na změnu, chci si od trénování odpočinout a načerpat novou energii,“ říká v našem rozhovoru 47letý Petr Němec.
Petře, kdy jsi vlastně začal s házenou a kdo tě k ní přivedl?
„Stalo se tak v roce 1984 na základní škole ve Velké Bystřici, kde jsem tehdy s rodiči bydlel a chodil do 3. třídy. Ve škole se konal nábor do místního házenkářského klubu a já se ocitl v družstvu mladšího žactva. Rád vzpomínám na všechny trenéry, kteří mi dali dobré základy a vedli mě také v dalších věkových kategoriích. Za Velkou Bystřici jsem hrál až do roku 1996, do svých 20 let, kdy jsem se oženil a poté se mi narodil první syn. I proto šla házená na pár let stranou.“
Jak se stalo, že jsi později začal s trénováním?
„Od trenéra Pavla Schejbala přišla nabídka, abych mu pomáhal s trénováním žactva v klubu TJ STM Olomouc, předchůdce dnešního HBC. A tím jsem přivedl k házené v tomto klubu i prvorozeného syna Petra. Nejprve jsme s Pavlem Schejbalem trénovali společně, později jsem se osamostatnil. Vedl jsem postupně minižactvo a mladší žactvo, myslím, že jsme s dalšími olomouckými trenéry kluky opravdu dost naučili. Jeden rok jsem v TJ STM trénoval mladší žactvo společně s Liborem Žůrkem a dosáhli jsme velkého úspěchu v Handball Tour – v soutěži se soupeři z celé ČR jsme se pohybovali na medailových příčkách. Z hráčů, které jsem měl možnost v Olomouci vést, jsou dnes někteří v extralize a hrají v dorostenecké reprezentaci ČR. Jsem rád za slova uznání od jejich rodičů, že kluci v nejmladších kategoriích získali vše potřebné pro další výkonnostní rozvoj. To mě hodně těší.“
Kdy se začal rýsovat tvůj přechod do horeckého házenkářského klubu?
„Libor Žůrek ještě během svého působení v TJ STM Olomouc uvažoval o obnovení házené v Horce nad Moravou. V roce 2010 se tak stalo a Libor mi řekl, že pro trénování v Horce mám dveře otevřené. Uběhlo pár let, v Olomouci jsem pociťoval určitou stagnaci a proto jsem chtěl zkusit něco jiného. V dobrém jsem v TJ STM svoji činnost ukončil a v roce 2016 začal v Horce trénovat mladší žactvo.“
Příchod do nového prostředí nebývá většinou jednoduchý. Co tě v Horce čekalo?
„Po pravdě řečeno, tehdejší družstvo mladšího žactva nemělo až na výjimky potřebný tah na branku a rovněž soudržnost byla vrtkavá. Byla to těžká práce všechny hráče udržet pospolu a dát jim co nejvíce nových zkušeností a elánu jak v kolektivní hře tak i pro společné zážitky. Na druhou stranu mě těší, že z hráčů, kteří házenou brali poctivě, mohu jmenovat Terezu Kräuterovou, která se po přestupu do olomoucké Zory dostala do dorosteneckého výběru české reprezentace a úspěšně v kariéře pokračuje.“
Po mladším žactvu jsi převzal trénování horeckého mladšího minižactva. Jak na tu dobu vzpomínáš?
„Velice rád, protože se sešla skupina dětí a rodičů, která táhla za jeden provaz, opravdu jsme si sedli. Děti házená bavila, byly natěšené a motivované, rodiče hodně pomáhali. Družstvo mladších minižáků, v němž byli Martin Rusler, Václav Spáčil, Šimon Skřivánek, Tomáš Sobek, Matěj Hanáček, David Jenš a další hráči, začínalo mít výbornou pověst a respekt soupeřů. Jezdili jsme i na velké turnaje v celé ČR, kde jsme se umisťovali vždy mezi pěticí nejlepších. Třeba v Liberci jsme z 27 týmů vybojovali 5. místo, což byl krásný výsledek. Ale nebylo to v žádném případě jen o výsledcích. Zažili jsme krásné společné chvíle s mnoha zážitky nejen na hřišti, ale i na řadě ostatních míst, na kulturních a zábavných akcích. Nesmím zapomenout ani na pomoc rodičů, kteří na tom také měli nemalou zásluhu.“
Zmínil jsi část hráčů, s nimiž jsi později přešel do kategorie mladšího žactva a poté i starších žáků. Bohužel se družstvo nepodařilo udržet pohromadě…
„Družstvo mladšího žactva bylo velice úspěšné, v mistrovské soutěži i na velkých turnajích – například v Praze, Zlíně či Lovosicích podávalo kvalitní výkony. Jenže v létě 2021, po konci odehrané sezóny, jsme se museli v rozehrané sezóně staršího žactva vyrovnat s odchodem několika hráčů do větších klubů. Účast v jarní části jsme museli zrušit, odhlásit se ze soutěže a nezbylo nám než věřit, že od září budeme mít do nové sezóny více hráčů. Což se podařilo, sestavili jsme nové družstvo a přihlásili ho do Ligy Olomouckého kraje, do kategorie starších žáků. V této soutěži jsme odehráli celou sezónu 2022-2023 a dobře reprezentovali na několika velkých turnajích, mimo jiné na mezinárodním Prague Handball Cupu nebo na zimním i letním plážovém turnaji v Praze-Ládví.“
Před časem přišlo tvé rozhodnutí skončit s trénováním. Co tě k tomu vedlo? „Mé důvody jsou osobní a je třeba je vidět z více pohledů. Zmíním aspoň některé… Po 19 letech v pozici trenéra jsem poznal, že házená mi bere příliš mnoho sil a energie. Dále i proto, že křivka zájmu dětí a rodičů se pomalu snižuje, což ovlivnily i dva roky covidu. Jako trenéři máme odpovědnost za děti, staráme se o ně nejen po sportovní stránce, dáváme jim i hodně do života. Ať je to smysl pro fair-play nejen ve sportu, zásady kamarádství, komunikace, ochota pomoci ostatním. Jenže už se zapomíná na to, kolik úsilí tomu věnujeme ze svého volného času. Obecně vzato, mnozí rodiče se ke sportovním aktivitám staví dost lehkovážně. Třeba, že není
důležitá účast dětí na tréninku či na utkání. Jenže to práci trenérů ztěžuje, musí se zabývat zbytečnými problémy namísto vlastní sportovní činnosti.“
Pokud se nebudeš věnovat házené, jaké máš plány do budoucna?
„Budu mít volný čas na své koníčky, kterým jsem se dosud nemohl věnovat naplno – ať jde o cykloturistiku, lyžování, poznávání zajímavých míst u nás i v zahraničí. Rovněž jsem neměl tolik času na své blízké, kteří si to zaslouží. Sice jsem mnohé stihl, ale vždy jsem byl omezován házenou, ať šlo o dřívější návraty z dovolené kvůli turnajům nebo třeba neúčast na rodinných akcích. Nyní tedy nastává čas na odpočinek a načerpání sil do dalších let. Čas ukáže, zda se vrátím k trénování nebo půjde o nějakou formu spolupráce – možná v Horce, možná v jiném klubu. Házenou žiju dál a nemyslím, že bych ji úplně opustil.“
Rozhovor připravil Karel Směták